aneb o prokazování náležité opatrnosti v obchodních vztazích
V několika posledních letech zaznamenali podnikatelé podstatnou změnu v přístupu finanční správy, resp. finančních úřadů. Nový trend se nese ve znamení boje proti daňovým únikům a projevuje se zejména zvýšenou kontrolou státu nad ekonomickou činností. V zákonech se objevily nové povinnosti spojené s přísnými sankcemi a při daňové kontrole začaly být vyžadovány důkazy o skutečnostech, které ještě před pár lety sotva někoho zajímaly.
Stále více daňových kontrol tak končí závěrem, že kontrolovaný podnikatel si při své činnosti nepočínal dostatečně obezřetně, a proto je povinen uhradit daň z přidané hodnoty, která se „ztratila“ v řetězci dodavatelů a nebyla odvedena státu. Tento trend pochopitelně zvedl vlnu požadavků, aby finanční správa zveřejnila jasné podmínky, jejichž splnění zaručí, že podnikatel bude správcem daně shledán dostatečně opatrným. To však finanční správa setrvale odmítala s tím, že přece „nebude dávat návod daňovým podvodníkům.“ Smutným faktem ovšem je, že „v sítích“ daňových kontrol častěji uvíznou poctivé firmy, které se staly obětí podvodníků, než tito podvodníci samotní.
Podnikatelé, kteří před lety nakoupili zboží či služby dotčené daňovým únikem, o kterém neměli tušení, museli proto čelit stále kreativnějším úsudkům správců daně ohledně okolnosti, z nichž jim mělo být zřejmé, že „tady něco nehraje“. Tento přístup má ovšem zčásti oporu i v soudních rozhodnutích, takže se dá jen těžko očekávat, že jej finanční správa zcela opustí. Daňové podvody jsou totiž stále sofistikovanější a je i pro finanční úředníky čím dál těžší je odhalit.
Vždyť koho by napadlo, že dodavatel, který nabízel nepatrně výhodnější podmínky oproti konkurenci a objednané zboží řádně dodal, neplatil daně a o dva roky později bude po jeho odběratelích požadováno, aby prokázali svou neúčast na daňovém úniku. Například tím, že zodpoví dotazy: Proč jste nakupovali od obchodníka a ne přímo od výrobce? Proč jste nepožadovali osobní setkání s jednatelem? Nepřipadal vám podnikatelsky nezkušený? Ověřili jste si pravost podpisu svého dodavatele? Proč jste nakupovali od společnosti, která existuje sotva pár měsíců? Proč jste nenavštívili sídlo svého dodavatele?
Ovšem, jak praví české přísloví, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jak nedávno vyšlo najevo, v případě české finanční správy se ucho utrhlo v roce 2015, kdy nakoupila mobilní telefony od společnosti, o které se následně zjistilo, že se podílela na daňových únicích. Ve snaze vysvětlit svůj postup pak finanční správa konečně poskytla konkrétnější návod, jak se mohou podnikatelé chránit před odpovědností za zaplacení daně, kterou neodvedl někdo jiný. Finanční správa zdůraznila, že v postavení odběratele zboží vystupovala jako „běžná firma“, a tudíž mohla použít jen opatření, která jsou takové firmě dostupná. Konkrétně tedy prověřila svého dodavatele ve veřejně dostupných rejstřících a podobných zdrojích informací. Jelikož zde nenalezla žádné rizikové prvky, pokračovala v obchodní spolupráci. V tiskovém prohlášení finanční správy je dokonce výslovně uvedeno, že pokud by v podobném případě stejně postupoval jakýkoliv podnikatel, nenesl by daňové důsledky. Byl by totiž schopen jasně prokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět, zda je jeho obchodní partner součástí daňového podvodu.
Podnikatelé tedy už alespoň vědí, co mají dělat, aby minimalizovali nebezpečí vzniku odpovědnosti za cizí daňový únik. Zbývá ještě zodpovědět otázku: Jak? Řešením je zřejmě jen důsledná a aktivní práce s veřejně dostupnými daty. Pouze nahodilá či jednorázová kontrola může být finančním úřadem poměrně snadno zpochybněna. Na druhou stranu manuální prověření například tisíce položek zabere asi 80 hodin práce, což si může málokterý podnikatel dovolit. Navíc, aby byla ochrana plnohodnotná, je třeba informace nejen získat, ale také vyhodnotit a náležitě na ně zareagovat. Související dokumentace musí být uchována takovým způsobem, aby mohla později v daňovém řízení sloužit jako důkaz. A v neposlední řadě musí být taková činnost prováděna pravidelně během celého trvání obchodního vztahu.
Nevíme sice, jaké ponaučení si pro sebe z výše uvedeného případu vezme finanční správa, ale pro podnikatele může být elegantním řešením automatizace celého procesu kontroly, analýzy a dokumentace. Přidaná hodnota takového řešení pak spočívá v tom, že může přispět nejen k odhalení daňového rizika u obchodního partnera, ale i dalších skutečností, které mohou s předstihem upozornit například na zhoršení dobytnosti pohledávek či na riziko nesplnění smlouvy.
